Ivánek a čokoláda

11.7.2011, mskruh

HELENA STRAKOVÁ - 13. část DENÍKU PEČOVATELKY

Zítra přijede můj Ivánek. Chtěl přijet už v pátek, ale poctil ho svou návštěvou náš dobrý kamarád zvaný Boťas. Tak ať si to tam chlapi spolu pěkně užijí, sportu v televizi, trochu dobrého pití a nakonec i jídla. Boťas totiž umí vařit. Už tak mám dost starostí. Poslední dva dny jsem skoro pořád u maminky. Je problém ji vůbec vzbudit, aby se najedla, dnes trvalo celé dopoledne, než jsem do ní po troškách něco dostala.

Také mám klid od televize, ta tu běží, jen když je tu Ivánek. Já jsem ji za posledního půl roku ani jednou nepustila. Jsem jako ten dědeček, kterého se ptali, jak žil, že se dožil tak vysokého věku. Že jistě nepil a neběhal za ženskými. Dědeček odpověděl ve verších: "Jed jsem, pil jsem, hodoval jsem, hezké ženy miloval jsem a nečet jsem noviny."

Ještěže mám Ivánka kde uložit, aby měl kousek soukromí. Je tu "kumbál" – můj bývalý studentský pokojíček. Je malý, asi 2x2 metry, ale stačilo to na postel a psací stůl, hlavně, že je tam okno. Polička na knihy a pár kousků šatstva byla ve výklenku, který zůstal po zazdění druhého okna. Stůl mi kdysi maminka vyrobila z kusu starého nábytku po babičce, říkala tomu kchostn. Byl to vlastně prádelník se třemi zásuvkami pod sebou. Zůstala horní deska a boky, zásuvky maminka zkrátila na polovinu, a tak vznikl prostor pro nohy. Časem se z pokojíčku stal kumbál, stůl maminka vyhodila a s ním i "nějaké papíry", mé zpracované maturitní otázky:-), a začala tam ukládat věci, které by jinde překážely. Postel tam naštěstí zůstala. Když měl Ivánek přijet na vánoce, musela jsem z kumbálu znovu udělat pokojíček. Všechno vyklidit, vymyslet, kam s tím, vyhnat pavouky (brr, ty já opravdu nemusím) a všechno umýt. Ještě jsem s tím nebyla hotová a zjistila jsem, že ve spíži je myš. Cuketa, kterou jsem tam předtím uložila, byla ohlodaná. Tak jsem začala prohlížet další potraviny. Nahlodané sáčky, cukr se z nich sypal (že ho ale měla maminka "nakřečkováno"). Naštěstí to bráchovi fakt myslí – napadlo ho, že myška tam má přímo ráj, pokud jde o potraviny, ale chybí jí voda, proto ohlodala cuketu. Tak jsme do pastičky nastražili kousek té cukety a myš se chytila. Její útulný pelíšek jsem našla na horní polici mezi rolemi zbytků tapet. A zase všechno ven, i s policemi. Přebrat, vyházet, vyčistit, umýt a použitelné naskládat zpět. Na další vánoční přípravy mi nezbyl čas ani energie. Hlavně, že jsem stihla připravit pokojíček pro Ivánka, ostatní potom udělal on. Přeskládal obývák, aby se tam vešel stromeček a přitom nepřekážel. Přemístil stůl a židle, abychom tam mohli na Štědrý den večeřet, uklidil, vyluxoval, ozdobil stromeček a sestavil betlém. A pod stromeček mi dal čokoládovou opičku – Ivánek mi totiž říká Opička:-). Můj zlatej Ivánek, kdo o vánocích do pokoje přišel, každý chválil.

Maminka také vždycky měla ráda čokoládu. Minulý týden si o ni dokonce řekla. Byl to jeden z jejích lepších dnů, byla méně spavá než jindy, nebyl problém ji nakrmit, dokonce se i usmála. Po obědě jsem ji uložila a šla umýt nádobí. Když jsem ji pak šla zkontrolovat, viděla jsem, že má oči otevřené. Zeptala jsem se: "Ty nespíš? A chtěla bys něco?" Maminka řekla: "V kuchyni ... čokoláda". S takovou radostí jsem ještě nikdy pro čokoládu neběžela. Přestože jsem si nebyla jistá, jestli ví, co řekla (když už promluví, pletou se jí slova), v tu chvíli bych obětovala i tu opičku od Ivánka. Ale vím, že jako každý správný diabetik, měla čokoládu různě poschovávanou. Skutečně jsem ji našla v kuchyni a opička zůstala celá.