Musím vydržet

25.7.2011, mskruh

HELENA STRAKOVÁ - 15. část DENÍKU PEČOVATELKY

Mám pocit, že někdo četl můj deníček. Ivánek? Brácha? Maminka to určitě nebyla Mám se stydět nebo zlobit? Radši se tomu zasměju. Vždyť tam nic tak hrozného není, naopak, mohlo by to vypadat, že mám téměř ideální život, bráchu, partnera i přátele. Samozřejmě že ne, prostě si ve vzpomínkách uchovávám jen to hezké. To špatné je mi dobré jen k tomu, abych si z toho vzala ponaučení, pak to raději zapomenu.

V moudrých knihách je psáno, že si můžeme vybírat, jaké myšlenky budeme nosit ve své hlavě. Škoda, že tohle maminka neuměla a často se vracela ke starým křivdám. I Tonička a Vlasta, její kamarádky, znají ty smutné historky z jejího života.

Spousta nemocí prý má příčinu v naší psychice. Kdysi jsem jí přinesla nějakou knihu na toto téma, myslím, že ji i četla. A kolikrát jsem se snažila jí to vysvětlit. Asi jsem nikdy nevystihla tu správnou chvíli, nezvolila ta správná slova.

Slova, slovíčka, ta mají kouzelnou moc, jen s nimi umět správně zacházet. Někdy se dá dvěma slovy vystihnout celý příběh. Jako v té anketě, co proběhla kdysi v Americe - položili otázku "Jak nejlépe vyjít s partnerem?" Vyhrála to žena, která odpověděla "Nakrm bestii". Moudrá paní, nakrmíš bestii a je z ní beránek :-).

A někdy správné slovo způsobí, že dojde téměř k osvícení. To se mi zase vybavuje moje kamarádka Maruška, psycholožka.

Má v Podyjí domek po rodičích, vlastně je to pěkná vilka s poměrně velkou zahradou. Tam jsme jezdívaly na víkendy, pomáhala jsem jí s prací na zahradě a pak jsme si vyjely na kolech. Paráda, ona se tam narodila, zná historii i každou cestičku – "Tady slez s kola, je tam strmá skála a pod ní teče Dyje". Večer jsme opekly buřty, daly si kafíčko pod starou hruškou, a ochutnaly její loňskou úrodu v tekutém stavu. A když v tomhle ráji pršelo, měla tam své časopisy a knihy. Jedna z těch knih mě velice zaujala, byly to příběhy z psychoterapeutické praxe. Jeden ten příběh je právě o tom "osvícení", o ženě, která se natolik věnovala své nemocné dcerce, že zanedbala výchovu svých dvou synů. Synové zvlčili, její holčička nakonec zemřela a žena se tak trápila, že byla nucena podstoupit psychoterapii.

Náročná práce, tahle psychoterapie, vytvořit si vztah ke klientovi, pochopit jeho problém, najít příčinu a pak lék – ta správná slova. Někdy se to podaří po mnoha marných pokusech naprosto nečekaně, jako v tomhle případě.

"Jsme prostě takoví," řekl už téměř bezradný psychoterapeut a tato obyčejná slova ženu náhle "osvítila". Konečně si dokázala odpustit, smířila se s minulostí a začala přemýšlet o tom, co se dá ještě napravit.

A tak díky Marušce a této knize si nevyčítám, co jsem neudělala dříve – jsme prostě takoví, ale snažím se teď dělat všechno jak nejlépe umím. Maminka už nemůže vůbec nic, na mně je udělat vše pro to, abych vydržela. Na kompenzaci problémů způsobených nedostatkem spánku jsem si pořídila psychowalkmann. Samozřejmě jsem si ho napřed půjčila od kamaráda a vyzkoušela, někteří lidé prý to nesnášejí. A ve středu, když u maminky byla Terezka, jsem navštívila svého lékaře. Dal mi něco pro mé zhuntované tělo a zdůraznil, abych nezapomínala na psychohygienu. Nezapomínám, mám přece Terezku a tenhle deníček.