Náboženství

3.8.2011, mskruh

HELENA STRAKOVÁ - 16. část DENÍKU PEČOVATELKY

Vím, že si maminka vyčítala, že nás nedokázala vychovat tak, aby i z nás byli věřící. Samozřejmě ve smyslu její víry v Boha.Já už jako dítě, v období vývoje kdy se děti neustále ptají proč, kladla babičce všetečné otázky ohledně náboženství. Babička měla vždy stejnou, nic nevysvětlující odpověď: "Nerouhej se." Taková byla její víra. A taková jsem už tenkrát byla já – abych mohla uvěřit, musím tomu napřed rozumět.

Proč má jezulátko zlatou korunku a zlatem vyšívané šatičky? Narodilo se přece v chudobě, ve chlévě na slámě.

K čemu je přikázání "V jediného Boha věřiti budeš", pokud je jen jeden bůh?

Ve škole jsem pak také slyšela něco jiného. Darwinova vývojová teorie má svou logiku.

Měla jsem kamaráda Pavla, z rodiny adventistů, a tak jsem poznávala jejich víru. Ta také vychází ze Starého zákona. Vděčně jsem přijala i jejich pozvání na obřad – Svátek stánků. Konal se v zahradě, pod širým nebem, protože má připomínat putování Židů pouští po vyvedení z Egypta.

V té době mě navštívili obecně opovrhovaní jehovisté, i ty jsem pozvala dál a porovnávala to, co říkali, s tím, co jsem slyšela jinde, co je psáno v Bibli, co v jiných knihách. Velice mě zaujala kniha Zenona Kosidowského "Příběhy mrtvého moře", porovnání biblických příběhů s historií a archeologickými nálezy, ale ještě víc malá útlá knížečka "Tak to v bibli není". Tu jsem objevila kdesi na stánku, ve výprodeji, v papírové krabici mezi literaturou, o kterou bych ani nezavadila. Jsou to převyprávěné příběhy z Bible a úvahy nad nimi.

A pak cyklus přednášek srovnávací filozofie Východu a Západu, které pořádala Nová Akropolis. Tato vzpomínka je nerozlučně spojena s Vandou. Vandička, bystrá hlavička, dobrá dušička se smyslem pro krásu. Už tenkrát ráda fotila a já žasla nad tím, kolik ona vidí krásy, která mně uniká. Pak odjela služebně do Anglie a tam zůstala. Ale i ona patří k těm stálicím mezi přáteli v mém životě. Teď by ráda opustila šedivou kancelář a věnovala se plně fotografování. Moc jí přeju, aby človíček, který zhlédne výstavu jejích fotografií, nikdy nezapomněl jméno Vanda Ralevská.

Tyto přednášky a Anthony de Mello – příběhy z jeho knih, moudrosti sebrané z různých náboženství - byly zdrojem našich úvah a debat, ať už doma u čaje a kávy, nebo při putování po lesích a kopcích s baťůžky na zádech.

Tak jsem poznávala, že jsou i jiná náboženství a říkají něco jiného.

A s poznáváním jen přibývalo otázek.

Jak mám, maminko, vědět, že právě tvá víra je ta pravá?